Od husitské doby až na práh moderní historiografie 

Druhý díl článku o stručném vývoji a o přehledu základních děl českého dějepisectví začne tam, kde předchozí skončil. Počátkem patnáctého století a husitskými válkami, přes šestnácté století, století humanistického dějepisectví, barokní dobu sedmnáctého a počátku osmnáctého století až po osvícenství a kritický náhled na minulost.

Z husitského období je velmi významná Husitská kronika Vavřince z Březové (asi 1370 - 1437). Husitská kronika zachycuje dobu před upálením Jana Husa a první roky bojů, zahrnuje roky 1414 až 1421. Tento mistr svobodných umění Karlovy univerzity zachycuje bouřlivé období Husových kázání, událostí v Kostnici, smrt krále Václava a další události s odstupem několika let. Byla pravděpodobně napsána ještě před bitvou u Lipan (1434).

Silně protihusitsky je zaměřena kronika Bartoška z Drahonic (konec 14. století - 1443) o letech 1419 až 1443, ve které tento voják zachycuje spíše bojové záležitosti. Jeho latina nebyla příliš dobrá, přesto se snaží zachytit jak události, kterých byl přímým účastníkem, tak i ty, o kterých jen slyšel. Jeho kniha je zajímavá jako ukázka smýšlení katolického šlechtice své doby.

Husitským kronikářem se stal Mikuláš Biskupec z Pelhřimova (1385 - 1459), biskup Tábora. Je nedocenitelný pro rané dějiny tohoto města, zabývá se přirozeně ve velké míře náboženskými otázkami a je dovedena do roku 1444.

Od doby smrti císaře Karla IV. až po nástup rodu Habsburků a korunovaci Ferdinanda I., tj. o letech 1378 až 1527 pojednává vícekrát přepracovávaný a doplňovaný soubor záznamů od různých autorů, které František Palacký nazval Staré letopisy české. Jsou významným pramenem pro poznání náboženských nepokojů a husitských bojů.

Výrazným zahraničním dílem je Kronika česká, Historia bohemica. Jejím autorem je Enea Silvio Picolomini, papežský legát, který se stal později papežem Piem II. Je přirozeně silně protihusitská, její autor byl však velmi vzdělaný člověk. Přispěla k obrazu, jakým bylo vnímáno husitství na jihu a na západě.

V období nástupu Habsburků nejde pominout osobu Bartoše Písaře (1470 - 1535). Ve své kronice  píše tento luterán o náboženských změnách v hlavním českém městě mezi lety 1520 až 1531.

S příchodem humanismu začíná v šestnáctém století narůstat počet historických spisů a autorů pokoušejících se zachytit dějiny státu, místa, nebo instituce, často ze svého pohledu, ovlivněného politickým a náboženským postojem.

Velmi zajímavým a rozporuplným způsobem psal katolík Václav Hájek z Libočan (+1553). Jeho Kronika česká, se stala populárním čtením a sloužila jako zdroj informací i autorům nadcházející doby. Končila korunovací Ferdinanda Habsburského v roce 1527. I když byla čtivá a zajímavá, postrádala pravdivost. Hájek často mlžil, občas přímo lhal, některé události a data si vymyslel, aby jeho kniha působila komplexním a kvalitním dojmem. Tuto iluzi si Kronika česká držela mnoho generací.

Ve stejné době psal utrakvista Martin Kuthen ze Šprinsberku (+1564). Přestože je jeho Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejích hodnověrnější, autorovi chybělo občas chápání souvislostí a nesetkal se s velkým ohlasem. Jeho kronika byla na dlouho zastíněna Hájkovou.

Mezi významné kroniky této doby patří určitě i Dějiny Království českého, psána latinsky. Jejím autorem byl olomoucký biskup Jan Skála z Doubravky (1486 - 1553), který se rovněž intenzivně zabýval rybníkářstvím, o kterém i psal.

Oproti dřívějším dobám počet sepisovatelů historie vzrostl, jen ve zkratce lze zmínit Jana Blahoslava (1523 - 1571), píšícího o své Jednotě bratrské, Sixta z Ottersdorfu (1500 - 1583), který zaznamenal především povstání stavů proti panovníkovi, nakladatele Daniela Adama z Veleslavína (1546 - 1599), z jímž vydaných knih lze vyzvednout Kroniky dvě o založení země české a také Mikuláše Dačického z Heslova (1555 - 1626).

Z období baroka je především nutné zmínit jezuitu Bohuslava Balbína (1621 - 1688). Ten vycházel ve svém díle velmi často z Václava Hájka z Libočan a pracoval tak i s mnoha nepravdivými informacemi. Je mimo jiné autorem Výtahu z českých dějin a Rozmanitostí z historie Království českého. Obojí je psáno latinsky. Přestože byl jezuita, měl pochopení pro germanizaci a politické důsledky pobělohorských let. Proto velká část jeho textů měla v jeho době i v pozdější problémy s cenzurou.

Markrabství moravskému se věnoval Balbínův kolega Tomáš Pešina z Čechorodu (1629 - 1680), především ve svých knihách Moravopis a známějším díle Mars Moravicus. V těchto svazcích byla sebrána drtivá většina znalostí o Moravě a byla často využívána dalšími autory, kteří se Moravou a nejen její historií zabývali. Přímým nástupcem Pešinovým v zaměření na Moravu se stal Jan Jiří Ignác Středovský (1679 - 1713).

Česky psal v tomto období plném latiny a němčiny Jan František Beckovský (1658 - 1725). Kromě častého cestování a sbírání materiálu pro historickou práci také přepracoval Hájkovu kroniku, doplnil ji a vydal pod jménem Poselkyně starých příběhův českých. Stala se jeho nejznámější tvorbou.

Gelasius Dobner (1719 - 1790) byl velkým propagátorem kritického přístupu k dějinám. Základy historiografie nové doby položil ve chvíli, kdy zkritizoval Hájkovu kroniku. K této populární a velmi často citované knize vzhlíželo mnoho historiků jako k nedocenitelnému zdroji informací, jinde neexistujících. Dobner tak přes odpor mnohých konzervativnějších kolegů, kteří trvali na svém, oficiálně obvinil Hájka ze lží a jeho dílo odsoudil.

Hájkovu kroniku proto měla v očích Františka Martina Pelcla (1734 - 1801) zčásti nahradit jeho Nová kronika česká, která se stala velmi populární také proto, že v počínajícím národním obrození pomohla prosazovat češtinu. I tak mohla konkurovat Hájkově kronice, jejíž popularita ještě nezmizela. Nová kronika česká si přirozeně zakládala na vědeckém přístupu a je věrohodným dílem autora.

Kritické hodnocení historických pramenů se stalo brzy samozřejmostí, z dalších důležitých osobností je možné zmínit Mikuláše Adaukta Voigta (1733 - 1787), mimochodem zakladatele české vědecké numismatiky. Dále kritičností k pramenům proslul i Josef Dobrovský (1753 - 1826), jehož dílo je však z velké části především jazykové.

S otcem národa Františkem Palackým (1798 - 1876), který je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví a je známý především svými Dějinami národa českého v Čechách a v Moravě, pak nastoupila nová generace historiků, která v 19. století položila pevné základy této vědy.